Příběh první

LIDÉ SE MNE ČASTO PTAJÍ, JAK JSEM VLASTNĚ NA NÁPAD S DĚTSKÝMI PŘÍVĚSY PŘIŠEL, JAK SE K NÁM VŮBEC DOSTALY.

Tady je tedy Příběh první:

Všechno začalo příchodem synka Davídka do naší rodiny. Narodil se v listopadu 2002 ve Vrchlabí, do vody, patnáct let po naší dceři Terezce.

Když přišlo jaro, došlo mi, že místo naší oblíbené rodinné cyklistiky se budeme na čas oddávat jen procházkám s kočárkem, chceme-li být spolu. Vyráželi jsme aspoň na výlety do okolí šumavské chaloupky a já jsem zjišťoval od cyklistů, co se dá v naší věci podniknout. Plánoval jsem pořízení dětské cyklosedačky a tak jsem majitele sedaček obtěžoval svými dotazy, abych vybral co nejlépe. Překvapilo mne, co všechno je třeba brát v úvahu a mé nároky byly v představách čím dál vyšší. Dozvěděl jsem se, že do Davídkova roku a půl věku mohu na sedačku na delší výlety zapomenout.

Sedačku jsme se ženou tedy zavrhli a usnesli se, že se prostě při vyjížďkách na kolech vystřídáme. Matná vzpomínka mi však zabránila vzdát se naděje. Asi o rok dříve jsme na kvildském parkovišti vystupovali z auta právě ve chvíli, kdy z vedlejšího vozu holandská maminka vyložila dva malé cyklisty s koly a třetí dítě, tak roční, vložila do jakéhosi Velorexu, taženého za kolem. Než jsme se nadáli, všichni zmizeli, jen údiv po nich zůstal. Mé opovržení matkou – vražedkyní, která zbytečně riskuje život dítěte – chudáka ve vozíku za kolem, bylo tehdy tak silné, že mi tento způsob přepravy Davídka na výletech ani omylem nepřišel na mysl. Teď, s půlročním miminem, však mé vzpomínky dostávaly jiný obrys: Co se může stát mrňousovi, chráněnému konstrukcí z trubek? Začal jsem pátrat. Bylo jaro 2003.

Oslovení cykloprodejci vrtěli hlavami, ale přívěsy znali ze zahraničních veletrhů. Na českém internetu nebylo po dětských přívěsech za jízdní kola ani vidu, ani slechu. Zkusil jsem štěstí ve světě a nestačil se divit. V Holandsku, Británii, v sousedním Německu se to jen hemžilo dětskými přívěsy, považovanými tam za přirozenou součást cyklistického světa. Ukázalo se, že drtivá většina všech odkazů vede ke dvěma leaderům světového trhu s vozíky za kolo: německému výrobci vozíků značky Croozer a kanadskému výrobci Chariot Carriers (dnes Thule Chariot), který měl už tehdy, v roce 2003, v tomto oboru patnáctiletou tradici. Nechtěl jsem vycházet jen z informací na jejich webových stránkách a řekl si o katalog. Přišel obratem spolu s CD se záběry z čerstvých crash-testů.

Bylo mi jasné, že jsem objevil řešení pro našeho Davídka a přívěsům jsem doslova propadl. Učarovalo mi, jak pohodlně a přitom bezpečně lze děti i novorozeneckého věku přepravovat nejen při cyklistice, ale i při jiných sportech. Najednou mi došlo, že jsem díky synkovi možná objevil rozšíření nabídky své firmy, dosud zaměřené na import elektroniky. Požádal jsem o schůzku v Kolíně nad Rýnem, sídle německého výrobce, který tehdy zastupoval i kanadský Chariot na evropském trhu,  a za pár dní vyrazil autem, abych mohl naložit vzorky vozíků. Čekal jsem milé přijetí, ale celodenní setkání se skvělými lidmi předčilo má očekávání. Jako první zájemce z východní Evropy o zastoupení jsem budil velikou pozornost a zájem. Mluvil jsem snad se všemi a navíc absolvoval podrobné seznámení s vývojem, výrobou i produkty samotnými. Měl jsem štěstí a setkal jsem se i se zástupci kanadského Chariot Carriers. Domů do Prahy jsem si vezl jako vzorek první Croozer 535 a málem o něj přišel na hranicích. Celníci – taťkové byli totiž nadšeni a chtěli jej hned koupit. Vůbec jim nevadilo, že není proclený.

Hned o víkendu jsem na chalupě podrobil přívěs krutému testu, než do něj posadím Davídka. Místo dítěte jsem vezl Terezinu tašku s učením. Zjistil jsem, že vozík nelze zvrhnout ani na louce plné drnů, při simulovaném pádu kola se díky kloubovému závěsu přívěs ani nepohnul. Zatímco jsem trnul hrůzou na příkrých schodech u místního hřiště, vozík za mnou klidně hopkal po vysokých stupních. Když nekapituloval ani při bočním nárazu o obrubník, bylo rozhodnuto.

O pár měsíců později, v létě roku 2003, se kromě Davídka i další děti v naší zemi poprvé povozily v přívěsu za kolem.

Svou tehdejší firmu jsem prodal kamarádům a založil Dvě plus dvě s.r.o. (2 kola bicyklu + 2 kola vozíku) se zaměřením na přepravu dětí při sportu.

Davídek se dočkal báječného svezení a já zase smyslu své práce.

David Seifert