AHOJ,

jmenuju se Vendulka Vrtalová, je mi rok a půl a nedávno jsem dostala nový vozík. Konečně mě rodiče přestali nechávat doma, když někam vyrážejí za dobrodružstvím. Dřív to bylo tak, že táta se bál cyklosedaček a máma se mnou nechtěla sama jezdit. Pak se jednou odhodlala a půjčila si od kamaráda sedačku na nosič, když jsme spolu byly na dovolené v jižních Čechách.

To bylo něco! Pod zadeček jsem dostala polštář, ale sedačka mě stejně tlačila a navíc jsem viděla jenom mámina záda. Aspoň že jsem mohla házet na zem svoji helmu. To byla docela legrace, jak se máma musela několikrát vracet. Ale jí to asi moc legrační nepřipadalo. Vypadala dost naštvaně. Taky se pořád otáčela, až jsme obě málem spadly z kola. Ale co jsem mohla dělat, když mě to tam vůbec nebavilo? Tak jsem alespoń hodně kříčela a brečela, aby jí to už došlo. Zpátky z výletu jsme se vezly autem. Asi to máma pochopila.

Za pár týdnů jsem dostala vozík. Nejlepší je, že si můžu vyhodit nohy nahoru a ťapat s nimi po stropě. Taky je z něj mnohem lepší rozhled. Většinou mě má ve vleku táta, protože je silnější a nechce mě půjčovat mámě. Ta krouží kolem nás a dělá na mě srandovní obličeje. Někdy jí cestou ukazuju obrázky v knížce a ona mi k nim vypráví říkadla.

Hodně často mě měkká jízda uhoupá a já usnu. Probudí mě, až když se naši zastaví někde ve stínu. To obvykle něco dobrého dostanu a taky si pohrajeme. Takhle vydržím ve vozíku klidně celý den. Však už si máma s tátou špitají nad mapou a prstem do ní kreslí týdenní výpravu po Čechách.

Jedna věc mi ale pořád není jasná - na co je to druhé sedátko vedle mě? Zatím tam vozíme plyšáka a knížky. Že by se naši chystali koupit mi bratříčka?

Vaše

Vendulka