NIKOLKA ZÍKOVÁ S RODIČI A BRÁŠKAMA

Ahojte lidičky.

Právě jsem se s rodiči a bráškama vrátila z dovolené v Tatrách, tak se hned „za tepla" chci podělit o svoje dojmy. Cestu na Slovensko jsme si zpestřili zastávkou v Beskydech. Když jsem viděla ty kopečky, zapochybovala jsem o tom, jestli „naši" vybrali tu správnou dovolenou. Jen co jsme autem vyjeli na Pustevny, rozložil taťka Chariota do jogingové verze a hurá na Radegasta. Od malička jsem velmi ráda středem pozornosti, a tak jsem si zase vychutnávala pocit hvězdy, když mne kolemjdoucí neskrývaně okukovali.

Poté, co jsme se po rusko-polském zájezdu také dostali k focení u sochy Radegasta, pochopili jsme, že ten obdiv kolemjdoucích k Chariotu nebyl díky tomu, že by ho v Beskydech dosud nikdo neviděl, ale zřejmě proto, že si všichni museli myslet, že se u Radegasta koná setkání vozíčků. Kromě nás se tam totiž zastavil také další Chariot a Croozer a vypadalo to jako malé „soustředění" před zářijovou akcí na Šumavě. Pozornému oku jistě neunikne, že zatímco se tatínkové pod slunečníkem občerstvují, v Croozeru si zatím tiše chrupe mimčo.

Ve Vysokých Tatrách jsme však již byli rarita. Potkat někoho s dítětem v krosně na zádech není výjimka, ale kočárek po turistických trasách zaručeně nepotkáte. Teda pokud nenarazíte na stejné blázny jako jsou mí rodiče nebo jste nebyli v Tatrách ve stejnou dobu jako my. Největší obdiv jsme určitě sklidili na cestě po červené trase ze Štrbského na Popradské pleso. Kdo to někdy šel, ví o čem mluvím. Ač vstup na tuto trasu vypadá nenápadně, čím blíže je k cíli (Popradskému plesu), tím více se cesta mění v kamenné moře. Není proto divu, že občas bylo třeba improvizovat – mne taťka přenesl v náručí a mamča s bráškama Chariota buď převezli nebo přenesli – podle obtížnosti terénu. Pravda je, že místo předpokládané doby 1 hodiny 15 minut (jak praví ukazatel) jsme na Popradské pleso dorazili za více než 2,5 hodiny, ale jak známo - není důležité zvítězit, ale zúčastnit se – navíc když jste na dovolené a ne na závodech a máte možnost se „kochat krajinou". Zpáteční cestu jsme již absolvovali po asfaltové cestě, kde již zdaleka nebylo takové „pokoukáníčko", tak jsem si zatím „schrupla" a probudila se až na Štrbském plese.

Další z našich „extrémních výletů" vedl z Hrebienku na Rainerovu chatu a zpět podél Studeného potoka. Tato cesta již nebyla tak náročná, byla však v sestupech k potoku a vodopádům členitější, a tak některé vysoké shody bylo zase lepší zdolat se mnou v náručí a Chariota přenést zvlášť. Dosud užívaný způsob překonávání některých překážek navíc mamča s taťkou vylepšili o další variantu – přenést mne v Chariotu. Tento způsob se mi líbil ze všeho nejvíc – připadala jsem si jako Kleopatra.

Na Slovensku jsme ještě navštívili celou řadu zajímavých míst, ale nebylo je třeba „zdolávat" Chariotem, tak se o nich nebudu zmiňovat. Pokud by „naši" do září podnikli další zajímavý výlet, určitě se zase ozvu. Jinak se už móóóc těším na to až se v září sejdeme všichni uživatelé Chariotů, Croozerů a jim podobných vozíčků na Modravě a pojedeme jako jeden konvoj po Šumavě.

Nikolka Zíková s rodiči a bráškama